Japonština

Z Multimediaexpo.eu
Přejít na: navigace, hledání

Japonština (japonsky: 日本語, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi stupně zdvořilosti promluvy.

Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži).

Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a holandštiny a od reforem Meidžiněmčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina.

Abeceda a výslovnost

K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to kandži (漢字, doslova „čínské znaky“), hiragana (ひらがな) a katakana (カタカナ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem kana. Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva.

Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je ideografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba ukázat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná.

Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu „odzadu“. Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině).

Kana

hiragana:
katakana:
rómadži: a i u e o ka ki ku ke ko sa shi su se so ta chi tsu te to na ni nu ne no ha hi fu he ho ma mi mu me mo ya yu yo ra ri ru re ro wa wo n
výslovnost: a i u e o ka ki ku ke ko sa ši su se so ta či cu te to na ni nu ne no ha hi fu he ho ma mi mu me mo ja ju jo ra ri ru re ro wa wo n
  • Diakritickým znaménkem nigori (dvě krátké čárky v pravém horním rohu znaku) lze z neznělé souhlásky udělat znělou. Souhláska h se mění na b.
  • Znaménkem marunigori (kroužek v pravém horním rohu znaku) se ze souhlásky h dělá p.
hiragana:
katakana:
rómadži: ga gi gu ge go za ji zu ze zo da (ji) (zu) de do ba bi bu be bo pa pi pu pe po
výslovnost: ga gi gu ge go za dži zu ze zo da (dži) (zu) de do ba bi bu be bo pa pi pu pe po
  • Některá písmena mají zvláštní funkci, jestliže se napíší malá (asi 3/4 normální velikosti).
  • Slabika se samohláskou i následovaná malým ja, ju nebo jo slouží k zápisu složené slabiky se změkčenou souhláskou:
hiragana: きゃ きゅ きょ ぎゃ ぎゅ ぎょ しゃ しゅ しょ じゃ じゅ じょ ちゃ ちゅ ちょ にゃ にゅ にょ ひゃ ひゅ ひょ びゃ びゅ びょ ぴゃ ぴゅ ぴょ みゃ みゅ みょ りゃ りゅ りょ
katakana: キャ キュ キョ ギャ ギュ ギョ シャ シュ ショ ジャ ジュ ジョ チャ チュ チョ ニャ ニュ ニョ ヒャ ヒュ ヒョ ビャ ビュ ビョ ピャ ピュ ピョ ミャ ミュ ミョ リャ リュ リョ
rómadži: kya kyu kyo gya gyu gyo sha shu sho ja ju jo cha chu cho nya nyu nyo hya hyu hyo bya byu byo pya pyu pyo mya myu myo rya ryu ryo
výslovnost: kja kju kjo gja gju gjo ša šu šo dža džu džo ča ču čo nja nju njo hja hju hjo bja bju bjo pja pju pjo mja mju mjo rja rju rjo
  • Rozdíl mezi složenou slabikou (malé ja / ju / jo) a dvěma slabikami (normální ja / ju / jo) je důležitý a může rozlišovat význam, srov. např. びょういん bjóin „nemocnice“ a びよういん bijóin „kadeřnictví“.
  • Podobně lze pomocí malých písmen pro samohlásky vyrobit slabiky, které v základní sadě nejsou k dispozici. Tato možnost se hodí při přepisu cizích slov, proto se využije především v katakaně.
hiragana: しぇ じぇ ちぇ てぃ でぃ ふぁ ふぇ ふぃ ふぉ
katakana: シェ ジェ チェ ティ ディ ファ フェ フィ フォ
rómadži: she je che ti di fa fe fi fo
výslovnost: še dže če ti di fa fe fi fo
  • Dlouhé samohlásky se v hiraganě zapisují zdvojením krátké samohlásky, např. ああ = á, かあ = ká. Dlouhé ó se někdy zapisuje jako zdvojené oo, např. おおきな ókina (ookina) „velký“, ale častěji jako ou, např. とうきょう Tókjó (Toukijou)Tokio“.
  • V katakaně se místo toho používá zvláštní znak ー, který prodlužuje předcházející samohlásku, např. ビール bíru „pivo“.
  • Zmenšený znak slabiky cu zdvojuje následující souhlásku, např. がっこう gakkó „škola“; パンフレット panfuretto „brožura, pamflet“.
  • Výslovnost samohlásky u ve slabice cu je téměř vždy potlačená, takže zní spíše jako c'.
  • V některých slovech se nevyslovuje u ani po jiných souhláskách, časté je to např. u su na konci slova: ありがとう ございます arigató gozaimasu („děkuji uctivě“) se vysloví spíše jako arigató gozaimas.
    • Potlačené výslovnosti u se využívá při přepisu cizích slov katakanou. Pokud v originále byly dvě souhlásky za sebou, v japonské transkripci se k zápisu první souhlásky použije nejčastěji právě slabika se samohláskou u: プラハ Puraha „Praha“, トースト tósuto „toast“, ゴルフ gorufu „golf“.
  • Podobně jako u se v některých slovech nevyslovuje ani i, např. どういたしまして dó itašimašite („není zač“) se vysloví spíše jako dó itašimašte.
  • Souhláska g se na začátku slova vysloví jako v češtině, ale uvnitř slova se její výslovnost blíží nosovému ng.
  • Japonci vnímají souhlásky r a l jako téměř totožné.
  • Slabika は ve funkci tematické částice se nečte ha, ale wa.
  • Slabika を ve funkci akuzativní částice se nečte wo, ale o.
  • Slabika へ ve funkci směrové částice se nečte he, ale e.

Kandži

Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů:

  • Gramatická struktura jazyka a slovosled se liší. Čínština a japonština jsou zcela odlišné jazyky z různých jazykových rodin.
  • Japonské texty nikdy neobsahují pouze kandži, vždy jde o směs kandži a kany (tj. slabičných abeced hiragany a katakany), kterou čínština nepoužívá.
  • I když drtivou většinu znaků používaných v japonštině má nebo měla ve svém repertoáru i čínština, může se lišit jejich preferované užití v obou jazycích. Např. znak pro řeku ve většině čínských názvů řek je 江 (jiāng, ťiang), popř. 河 (hé, che). V japonštině je to 川 (kawa). Tento znak existuje i v čínštině, čte se (chuan, čchuan) a znamená „vodní tok“, ale v názvech řek se příliš často neobjevuje. Najdeme ho např. v názvu provincie S'-čchuan (doslova „Čtyřříčí“).

Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu. Některá čtení jsou tzv. sinojaponská, jde o zkomolenou původní čínskou výslovnost daného znaku. Tímto způsobem čínština masivně ovlivnila slovní zásobu japonštiny, když byla v minulosti Čína kulturním vzorem a čínština jazykem vzdělanců, podobně jako v Evropě latina a v Indii sanskrt. Kromě toho mají znaky i japonské čtení, tj. jedno nebo více japonských slov, odvozených od pojmu, kterému daný znak odpovídá. Sinojaponské čtení bývá preferováno ve složených slovech, ale existují výjimky. Čínská výslovnost už v něm mnohdy není slyšet (buď kvůli příliš velkým hláskovým změnám, nebo kvůli vývoji čínské výslovnosti od doby, kdy byl znak přejat), sinojaponské čtení však často zůstalo jednoslabičné (v čínštině znak vždy označuje právě jednu slabiku, japonské čtení může být víceslabičné).

Příklad:

nahoře, nad
shàng čínsky (např. Shànghǎi znamená „nad mořem“)
džó sinojaponsky (např. džóhanšin je „horní část těla“)
ue japonsky (např. jama no ueni znamená „(nahoře) na horách“)
uwa japonsky (např. uwagi je „kabát, svrchník“)
kami japonsky (např. kawa kami je „horní tok řeky“)
a v japonském ageru „zvedat“ nebo agaru „stoupat“
nobo v japonském noboru „vystupovat“
dole, pod
xià čínsky
ka sinojaponsky (např. čikatecu je „metro“)
ge sinojaponsky (např. gešuku je „podnájem“)
šita japonsky (např. šitagi je „spodní prádlo“)
šimo japonsky (např. kawa šimo je „dolní tok řeky“)
sa v japonském sageru „snižovat“ nebo sagaru „klesat“
kuda v japonském kudaru „sestupovat“


Příklad japonského zápisu: 私はビールを飲みます。 Wataši wa biiru o nomimasu.

Abecední řazení slov

Japonština používá dva způsoby řazení slov. Ve slovnících je běžně používán systém vycházející ze slabičné abecedy godžúon (五十音, doslova „padesát znaků“). Pořadí znaků odpovídá tabulce uvedené výše. Sobě odpovídající znaky hiragany a katakany jsou si při řazení rovnocenné, slova psaná kandži se řadí podle své výslovnosti zapsané hiraganou. Stále je také používán starší systém iroha (いろは), který je vytvořen podle mnemotechnické básně připisované mnichu Kúkaiovi.

Gramatika

Podstatná jména

Podstatná jména (substantiva) nerozlišují rod ani číslo. Funkci pádu přebírají částice (viz níže) připojené za podstatné jméno, které lze v některých případech vnímat jako pádové koncovky.

Přídavná jména

Přídavná jména (adjektiva) se v japonštině dělí na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako slovesa.

  • 車が赤い。 Kuruma ga akai. Auto je červené.
  • 車が赤くない。 Kuruma ga akakunai. Auto není červené.

Nepravá adjektiva se připojují pomocí partikule na (な) nebo no (の), v případě, že jde o adjektivum tvořené ze substantiva.

  • 会社の車 kaiša no kuruma podnikové auto

Osobní zájmena

Osobní zájmena se používají poměrně zřídka, pokud jejich význam lze vyrozumět z kontextu, vypouštějí se. Samostatná sada zájmen existuje pro důvěrný stupeň a samostatná pro zdvořilý stupeň promluvy.

Důvěrný stupeň

    jednotné číslo množné číslo
1. osoba všechny rody
boku
僕ら
bokura
my
mužský rod
ore
僕達
bokutači
2. osoba všechny rody
kimi
ty
君達
kimitači
vy
mužský rod お前
omae
お前達
omaetači
3. osoba mužský rod
kare
on
彼ら
karera
oni
ženský rod 彼女
kanodžo
ona
彼女達
kanodžotači
ony

Zdvořilý stupeň

Zájmena zdvořilého stupně nerozlišují rod a samostatná sada zájmen končících na -ちら -čira nerozlišuje ani číslo. Ve třetí osobě jde ve skutečnosti o spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména 人 hito „člověk“; podle vzdálenosti může být předpona この kono nahrazena předponami その sono nebo あの ano.

  jednotné číslo množné číslo
1. osoba
watakuši (wataši)
私達、 我々、 我ら
watakušitači (watašitači), wareware, warera
my
2. osoba 貴方
anata
ty
あなた達、 あなた方
anatatači, anatagata
vy
3. osoba この人
konohito
on, ona
この人達
konohitotači
oni, ony


Sada zájmen bez rozlišení čísla:

1. osoba こちら
kočira
já, my
2. osoba そちら
sočira
ty, vy
3. osoba あちら
ačira
on, ona, ono, oni, ony

Přivlastňovací zájmena

Japonština nemá zvláštní výrazy pro přivlastňovací zájmena. Místo toho se za tvar osobního zájmena připojí genitivní částice の no.

  • 私のお金 watakuši no okane „mé peníze“ (doslova „já od peníze“)
  • 彼の椅子 kare no isu „jeho židle“ (doslova „on od židle“)

Totéž platí i pro zvratné zájmeno 自分 džibun:

  • 自分の仕事 džibun no šigoto „svá práce“

Tázací, ukazovací a neurčitá zájmena a příslovce

Ukazovací zájmena mají různé tvary podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače. Současně se rozlišují tvary jmenné (nahrazují ve větě podstatné jméno), přívlastkové (rozvíjejí ve větě podstatné jméno výběrem z množství), zpřídavnělé (rozvíjejí podstatné jméno určením vlastnosti) a lokální (příslovečné určení místa, v české mluvnici jsou považována za příslovce).

  Otázka U mluvčího U posluchače Jinde Neurčité Libovolné
Jmenný だれ、 なに
dare, nani
kdo, co
これ
kore
toto
それ
sore
to
あれ
are
tamto
だれか、 なにか
dareka, nanika
někdo, něco
だれでも、 なんでも
daredemo, nandemo
kdokoliv, cokoliv
Přívlastkový どれ、 どの
dore, dono
který
この
kono
tento
その
sono
ten
あの
ano
tamten
どれか
doreka
některý
どれでも
doredemo
jakýkoliv, cokoliv
Zpřídavnělý どんな
donna
jaký
こんな
konna
takovýto
そんな
sonna
takový
あんな
anna
takový
 
Místo どこ、 どちら
doko, dočira
kde
ここ、 こちら
koko, kočira
zde
そこ、 そちら
soko, sočira
tam
あそこ、 あちら
asoko, ačira
támhle
どこか
dokoka
někde
どこでも、 どこにも、 どこにでも
dokodemo, dokonimo, dokonidemo
kdekoliv, (kamkoliv)
Směr どこへ、 どちらへ
dokohe, dočirahe
kam
ここへ、 こちらへ
kokohe, kočirahe
sem
そこへ、 そちらへ
sokohe, sočirahe
tam
あそこへ、 あちらへ
asokohe, ačirahe
támhle
どこかへ
dokokahe
někam
どこへも、 どこへでも
dokohemo, dokohedemo
kamkoliv
Čas いつ
icu
kdy
      いつか
icuka
někdy
いつでも
icudemo
kdykoliv
Způsob どう

jak
      どうか
dóka
nějak
どうでも
dódemo
jakkoliv

Čísla a vyjádření počtu

Japonština používá dva číselné systémy: japonský pro čísla od jedné do deseti a sinojaponský.

Význam Japonský Sinojaponský Kandži
0 rei, zero
(zero přejato z angl.)
  零, ゼロ
1 hitocu iči
2 futacu ni
3 micu, miccu san
4 jon, jocu, joccu ši
5 icucu go
6 muccu roku
7 nanacu, nana šiči
8 jacu hači
9 kokonocu ku, kjú
10 džú
100 hjaku
1 000 sen
10 000 man
100 000 džúman 十万
1 000 000 hjakuman

Takže číslo 123 456 se pomocí kandži zapíše 十二万三千四百五十六 (džú ni man san zen jon hjaku go džú roku). Kandži se ovšem v běžném styku k zápisu čísel nepoužívá, požívají se arabské číslice. Nicméně zatímco pro nás je výchozí počítání v násobcích 1 000, Japonci počítají po 10 000. Jednoho milionu je tedy doslova 100 0000 (百万 hjaku man), čili 100×10 000. Velké sumy peněz se často počítají v desetitisících (万円 man'en).

Sinojaponský systém používá tzv. numerativy (anglicky counter word/measure word/classifier), což jsou jakési „měrné jednotky“ pro počítaný předmět. Takže jeden pták je 鳥一羽 tori ičiwa, přičemž znak wa (sinojaponské čtení) má význam „pero, křídlo“. Doslovný překlad by tedy byl „pták jedno křídlo“.

Japonština nerozlišuje tvarově množné číslo. V případě, že je třeba množství zdůraznit, pomáhá si příponami -tači,-domo,-gata,-ra (např. 私たち watašitači – my, 彼ら karera – oni), zdvojením (我々 wareware – my) anebo vyjádřením počtu.

Slovesa

Slovesa se také dělí do dvou skupin podle způsobu časování na samohlásková a souhlásková. Japonská slovesa nevyjadřují časováním osobu ani číslo, ale čas, způsob, rod (trpný, činný) a úroveň zdvořilosti. Japonština nemá formální budoucí čas, takže pro vyjádření děje probíhajícího v budoucnosti používá tvary času přítomného a příslovečná určení času.

Částice

Na rozdíl od češtiny nejsou japonské částice (partikule) pouze jakýmsi zbytkovým slovním druhem bez jasně vymezené funkce. Naopak, jde o velmi důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy. Kladou se za slova nebo fráze (obvykle jmenné fráze) a určují jejich funkci ve větě podobně jako předložky (resp. záložky, postpozice) a pádové koncovky v jiných jazycích. Lingvisté je převážně popisují jako samostatná slova, ale vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině by je bylo možné chápat i jako pádové koncovky. Pro jejich samostatnost nicméně mluví fakt, že se připojují jednou za celou frázi, nikoliv za každé slovo fráze zvlášť.

Částice は se nečte ha, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale wa. Zdůrazňuje téma promluvy a může označovat podmět nebo předmět věty. Díky ní bývá japonština uváděna jako příklad jazyka, který má aktuální členění vyjádřené morfologicky.

  • 大阪は大きな町です。 Ósaka wa ókina mači desu. „Ósaka je velké město.“ (doslova „Ósaka téma velký město být.“)

Částice が ga označuje předcházející frázi jako podmět. Pokud je podmět označen částicí は jako téma, částice が už se nepřidává. Přesto se můžou obě částice objevit v jednom souvětí, potom částice は označuje podmět hlavní a částice が podmět vedlejší věty.

  • 高い家具 takai kagu „drahý nábytek“
  • 家具が高い。 Kagu ga takai. „Nábytek je drahý.“ (doslova „nábytek podmět drahý.“)
  • 山の上は景色がいいです。 Jama no ue wa kešiki ga ii desu. „Na horách je krásná krajina.“ (doslova „hora genitiv nahoře téma krajina podmět krásný být.“)

Částice を se nečte wo, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale o. Má funkci akuzativu, čili označuje přímý předmět.

  • 本を読む hon o jomu „číst knihu“ (doslova „kniha předmět číst“)
  • 絵を書く e o kaku „malovat obraz“ (doslova „obraz předmět malovat“)

Částice の no má funkci genitivu a vytváří přivlastňovací vztahy. Lze ji vnímat jako genitivní pádovou koncovku, nebo také jako jakousi podřadící spojku, neboť se obvykle nachází mezi frází vlastníka a frází vlastněného.

  • 雨の音 ame no oto „zvuk deště“ (doslova „déšť od zvuk“)
  • 海の魚 umi no sakana „mořská ryba“ (doslova „moře od ryba“)
  • 子供の夏の靴 kodomo no nacu no kucu „dětské letní boty“ (doslova „dítě od léto od bota“)

Částice へ se nečte he, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale e. Označuje směr pohybu nebo činnosti.

  • 海へ行く umi e iku „jet k moři“ (doslova „moře k jet“)
  • 父への手紙 čiči e no tegami „dopis otci“ (doslova „otec k od dopis“)

Částice に ni může mít funkci dativu, může označovat místo stavu, účel nebo cíl děje nebo čas. Od částice へ se liší tím, že určuje cíl pohybu, zatímco へ určuje směr pohybu (což může, ale nemusí být totéž).

  • 母にあげる。 Haha ni ageru. „Dát matce.“ (doslova „matka k dát“)
  • 友達が広島に住む。 Tomodači ga Hirošima ni sumu. „Přítel bydlí v Hirošimě." (doslova „přítel podmět Hirošima v bydlet“)
  • 部屋に入る。 Heja ni hairu. „Vstoupit do místnosti.“ (doslova „místnost do vstoupit“)
  • 夏に nacu ni „v létě“ (doslova „léto v“)
  • 学校に行く。 Gakkó ni iku. „Jdu do školy." (doslova „škola do jít“)
  • 学校へ行く。 Gakkó e iku. „Jdu ke škole." (doslova „škola k jít“)

Tato částice má i mnoho dalších použití, např. z nepravých přídavných jmen vytvoří příslovce:

  • 静かに šizukani „tiše“

Částice で de má funkci instrumentálu, označuje prostředek nebo způsob činnosti.

  • 船で行く fune de iku „jet lodí“ (doslova „loď s jet“)
  • 英語で話す eigo de hanasu „mluvit anglicky“ (doslova „angličtina s mluvit“)

から

Částice から kara má funkci ablativu, vyjadřuje místní nebo časové východisko nebo příčinu děje. Přibližně odpovídá českým předložkám z, od.

  • 船は港から出る fune wa minato kara deru „lodě odjíždějí z přístavu“ (doslova „loď téma přístav z odjíždět“)
  • 月曜日から働く gecujóbi kara hataraku „pracovat od pondělí“ (doslova „pondělí od pracovat“)
  • 酒は米から作る sake wa kome kara cukuru „sake se vyrábí z rýže“ (doslova „sake téma rýže z vyrábět“)

まで

Částice まで made vyjadřuje místní nebo časovou krajní mez, odpovídá českému až do.

  • 京都まで行く Kjóto made iku „jet až do Kjóta“ (doslova „Kjóto až-do jet“)
  • 朝まで起きる asa made okiru „být vzhůru do rána“ (doslova „ráno až-do bdít“)

と, や

Částice と to nemá funkci pádové koncovky ani předložky, ale spíše souřadící spojky „a“ u úplného výčtu. Podobnou funkci má i částice や ja, avšak používá se u výčtu neúplného.

  • 大きい木と小さい石 ókí ki to čísai iši „velký strom a malý kámen“
  • 女の子と男の子 onnanoko to otokonoko „děvčata a chlapci“
  • 庭に猫や犬がいる。 Niwa ni neko ja inu ga iru. „Na zahradě je kočka a pes.“ (částice や říká, že jsou tam i další zvířata)

Částice も mo zhruba odpovídá českým slovům i, také, v záporu ani. Pokud se vyskytne společně s částicí を, znamená „dokonce i“.

  • 地図を買う čizu o kau „koupím si mapu“ (doslova „mapa předmět koupit“)
  • 雑誌も買う zašši mo kau „koupím si i časopis“ (doslova „časopis i koupit“)
  • 本をも買う hon o mo kau „koupím si dokonce i knihu“ (doslova „kniha předmět i koupit“)

Částice か ka se klade na konec věty a tvoří tázací větu. Na rozdíl od jiných jazyků se tázací věta v písmu nevyznačuje otazníkem, ani se v ní nemění slovosled.

  • 枝が青い。 Eda ga aoi. „Větev je zelená.“
  • 枝が青いか。 Eda ga aoi ka. „Je větev zelená?“

Slovosled

Nihongo.png

Struktura japonské věty je SOV (podmět-předmět-sloveso). Japonština vyjadřuje gramatickou roli a pád slova pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí.

Příklad:

český přepis Wataši wa miruku (w)o nomimasu
hiragana/katakana わたし ミルク のみます。
kandži ミルク 飲みます
význam (partikule) mléko (partikule) pít - zdvořilá forma

Partikule wa (zapisujeme は ha) označuje téma konverzace, partikule wo (を čte se o) gramatický předmět věty. Jednotlivé prvky věty mohou být vynechány, vyplývají-li z kontextu; a v praktické mluvě tomu tak ve velké míře je – důvtipná vynechání např. některých zájmen jsou pak zdrojem (někdy záměrných) dvojsmyslů a narážek.

Úrovně zdvořilosti

Nuvola apps important.png   Faktická přesnost tohoto článku je zpochybněna !
  Prosíme, podívejte se na diskusní stránku pro přesnější argumenty a informace.
Nuvola apps kdmconfig.png

Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Rozeznáváme minimálně čtyři úrovně zdvořilosti:

  • prostá
  • důvěrná
  • zdvořilá
  • honorifická
    • ponížená
    • povýšená

Prostá úroveň

V normální konverzaci se nepoužívá, používá se maximálně, chcete-li někoho ponížit nebo jedná-li se o velmi důvěrný vztah. Ekvivalentem by mohlo být české oslovení „vole“. POZOR! Nejaponec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat a za běžných okolností Japonec vůči cizinci tuto úroveň nepoužije.

Důvěrná úroveň

Důvěrná nebo také „dětská“ úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například parta kamarádů nebo úzký pracovní kolektiv. Na rozdíl od prosté úrovně je znalost důvěrné úrovně důležitá, protože gramatika důvěrného tvaru je výchozím materiálem pro gramatickou skladbu zdvořilého tvaru a zdvořilá úroveň z ní přímo vychází. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, jako noviny a podobně.

Zdvořilá úroveň

Tato úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za každých okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod.

Honorifická úroveň

Honorifická (formální) úroveň je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvící, respektive v rozhovoru takto rozdílně postavených lidí. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanecprezidentem společnosti nebo běžný Japonecpředsedou vlády. Honorifická mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem.

Honorifická mluva se dělí do dvou podúrovní: povýšená, kterou se obrací „vyšší“ k „nižšímu“ a ponížená, kdy je tomu opačně.

Honorifické tvary také pronikly do ostatních úrovní jako součásti zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan (御飯) – vařená rýže, okane (お金) – peníze, arigató gozaimasu ありがとうご座います – děkuji mnohokrát, ohajó gozaimasu お早うご座います – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy).

Je dobré vědět, že zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité a Japonec jiného člověka posuzuje při prvním kontaktu právě z hlediska jazykové zdvořilosti.

Vzorový text

Externí odkazy

Literatura

  • Ivan Krouský: Učebnice japonštiny. 229 pp. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6